Nedávno jsme oslavili už třetí rok fungování a při té příležitosti jsem přemýšlela nad našimi začátky. Řekla jsem si, proč se o ně nepodělit i s vámi, zapsat si tak vzpomínky i pro sebe a za rok se třeba poohlédnout, co se stačilo změnit.
Celé to začalo dost nevinně už dost dávno, kdy jsem si pořád něco vyráběla podle různých DIY návodů a měla svůj sen, že budu jednou něco vyrábět a prodávat. Ten sen jsem si dost snila potajmu, protože mi to přišlo nereálné. Existuje přece tolik různých obchodů, tolik značek! To jsem si říkala v roce 2014..
Kreativita mě ale neopouštěla a pořád si něco tvořila.. mezitím dostudovala střední stavebku a nastoupila na vysokou. Jednou na podzim, o víkendu, jsem se mamky zeptala, jestli mě naučí šít. Vytáhly jsme mamčin starý stroj, který jí taťka dovezl z Německa, když jsem se narodila, a na kterém byly ušité třeba naše dětské šusťákovky. Ukázala mi základní zacházení se strojem, na druhý den jsem už byla v IKEi a nakoupila si různé látky. Ten rok dostali asi všichni z rodiny různé plátěné tašky, pytlíky a kosmetické taštičky, které jsem pokreslila, nebo potiskla vyrobenými razítky. Pak zas na nějaký čas stroj odložila.. jednou z mých vlastností je, že nevydržím u jedné věci moc dlouho, pořád potřebuju dělat něco jiného.
Občas jsem ten šicí stroj v mezičase studování vysoké ale přece jen vytáhla.. učila jsem se na něm takovým stylem pokus/omyl. S kamarádkou z dětství jsme měly třeba skvělý nápad ušít si šaty, že to bude hrozně jednoduché. Bylo to tak jednoduché, až vypadaly jako noční košile a nebyly absolutně použitelné. Nebo naše trenky na spaní, u kterých jsme měly záchvaty smíchu, jak ten kus látky nesešitý může být tak obrovský - kdo někdy šil trenky, tak ví. A o záchvatech smíchu u šití sukní a přišívání a natahování gumy do pasu ani nemluvím. Vlastně se nám nic pořádně nikdy nepovedlo, až na pytlíky na tenisky na cvičení, který používám do dnes. Byly to ale boží strávené společné odpoledne.
Ke konci výšky jsem začala znovu sportovat, po nějakém mém pubertálním období, kdy jsem nedělala nic. Chodily jsme s holkama ze školy na hory a motivovaly se k běhu - třeba, že jsme uběhly tři kilometry. A nějak se mi doma začaly hromadit čelenky, kam jsem jela, tam jsem si nějakou koupila, pořád jsem jich neměla málo. Když jsme v roce 2017 šly s kamarádkou přechod Vysokých Tater na těžko, týden s těžkým batohem na zádech, byla jsem donucena (maminkou, zkušenou horalkou) mít batoh, co nejlehčí a vzít si co nejméně triček. Ovšem.. čelenek jsem měla asi na každý den jednu!
V tomhle roce jsem si říkala, že všechny ty čelenky mají na sobě nějaké nápisy.. nápis značky přes celé čelo nějak není nic pro mě. Mamka se už odstěhovala, ale stroj nechala v bytě, a tak přišel čas ho zas vytáhnout. Vygooglit si jak na to, koupit nějakou látku a zkusit to. První co jsem ušila byl nákrčník a paradoxně čepice, které jsem v minulých letech vůbec nechtěla zařadit do nabídky. Pak přišel výlet na Fatru na Rozsutec, jedna usměvavá fotka přidaná na instagram a spousta dotazů, odkud jsou ti dinosauři.
A tak jsem pár kamarádkám a známým poslala, jaké se mi líbí a můžu objednat látky, ušila jim je a další nabídla na osobním instagramu. V době, kdy jsem dopisovala diplomku se mi začaly ozývat kamarádky kamarádek a kamarádky těch kamarádek, jestli bych jim čelenky taky neušila. V době učení se na státnice jsem v rámci prokrastinace vymýšlela, jak by se to třeba mohlo celé jmenovat, abych založila instagramový profil a neřešila to pouze na osobním. Těch názvu bylo opravdu nespočet, pak jsem si jednou nakreslila hory, napsala svoje jméno a začátek už byl víc než jasný..
A tak je konec ledna 2018, jsem čerstvou stavební inženýrkou, jako dárek dostanu od mamky nový šicí stroj a mám vytvořené logo v rýsovacím programu ArchiCAD - An.ywhere.
